Cesta do ráje zvaného Kerala
Arabske more, Kovalam
Je pátek, 26.12.2008. Řidič Yogesh na nás přesně v 7 hodin ráno čeká před domem. Cesta na letiště trvá asi půl hodiny – silnice jsou volné, Dillí se teprve probouzí do nového dne. Vidíme náklaďáky, které rozvážejí lidi do práce. Ti se choulí na korbě do vlněných šál. Musím se usmát, když si představím, jak nás v Čechách vozí do práce vytopený tranzit. V prosinci je v Dillí stále kolem 20°C, ale ráno je podstatně chladněji a navíc silná mlha, která ten chlad ještě umocňuje.
Jedeme na „domestic“ terminál, letíme přes Bangalore do hlavního města Keraly, Thiruvananthapuram. Jazykolam, že? Britům se to také zdálo příliš složité, a tak si Thiruvananthapuram poangličtili na Trivandrum. Na odbavovací přepážce jsme upozorněni, že náš let má už nyní hodinu zpoždění kvůli silné mlze. To nám trochu kazí náladu, protože nemáme v Bangalore moc času na přestup. Kupujeme si kafe a poslušně čekáme. Letištní terminál v Dillí je moc pěkný a čistý, dokonce i wc příjemně překvapilo. Protože odlétáme až skoro v poledne a já nesnídala, mám už pořádný hlad. Poprvé v Indii vyzkouším místní Mc Donald`s, kupuji si vegetariánský burger – a je vynikající! Škoda, že takovou dobrotu neprodávají i u nás. Do všeho cpou hovězí a on přitom takový zeleninový karbanátek nemá chybu! (Masožrouti mi můžou vynadat v diskuzi pod článkem:-).)
Letíme se společností Kingfisher Airlines, ve znaku má rybaříka. Obsluhují nás nádherné a usměvavé letušky, hlavně pánové si tedy přijdou na své. Let do Bangalore trvá něco přes dvě hodiny. Neustále sledujeme čas, abychom věděli, zda stihneme přestup či nikoli. Ptáme se jedné z letušek. Odpovídá, že nás do Trivandrum letí asi osmnáct, ale neví, co s námi udělají. Pokud ten let nestihneme, další spoj odlétá až navečer a ztratíme tak celý den čekáním na letišti. Jsme z toho docela mrzutí. Hned po přistání sbíráme své svršky a chceme se prodrat co nejrychleji ven z letadla, ale letuška právě hlásí, aby se všichni cestující do Trivandrum posadili zpět na místa a vyčkali. Letadlo už je prázdné, autobus s ostatními cestujícími odjíždí k terminálu. Nevíme, co se bude dít. Naštěstí za pár minut přichází chlápci s vysílačkami a kontrolují nám palubní lístky. Pak nám přistaví autobus, který nás odváží přímo k našemu maličkému vrtulovému letadýlku.
Všichni cestující do Trivandrum už jsou na palubě. Před letadlem jsou složené kufry s cedulemi „tranzit“, máme si je zkontrolovat. Parádní organizace, ale bohužel – náš kufr chybí. Chlápek s vysílačkou obvolává kolegy, dozvídáme se, že další kufr se zelenou cedulkou „tranzit“ už tam nikde není. Máme si nastoupit do letadla. Těsně před odletem za námi přichází sympaťák s vysílačkou a hrdě hlásí, že kufr našli, naložili – a můžeme letět! Tedy, personálu letiště v Bangalore dávám jedničku s hvězdičkou!!!
Z Bangalore do Trivandrum letíme asi hodinu, sedíme pod křídlem a sledujeme vrtule. Pak se pod námi objeví něco opravdu úžasného. Hustý zelený porost kokosových palem, jezero, na druhé straně moře. Pilot si nalétává na přistávací dráhu a nám tak umožní velkolepou vyhlídku na tu nádheru pod námi. Honem, spěcháme, už chceme být venku…tam nás omráčí horko, jaké jsme nečekali. V Kerale je teď turistická sezóna, stále přes 30°C. Stříbrný vánoční stromeček a Santa Claus uprostřed letištní budovy vypadají trochu nepatřičně.
Venku už na nás čeká objednaný taxík – jeho fotku přikládám. Tato autíčka jsou zde velmi oblíbená a stále se vyrábí a prodávají! Jedeme do Kovalam (13 km od letiště), což je naše první destinace a zůstaneme zde do 30.12. Pak se přestěhujeme o nějakých 50 – 60 km dále, do Varkaly, kde oslavíme příchod nového roku. To bylo totiž tak – než jsme se rozhoupali a objednali si ubytování, všechny hotely na jihu měly tak nějak plno. Nakonec jsme to vyřešili tím, že jsme zkombinovali dvě místa.
Hotel Uday Samudra v Kovalam je ten nejluxusnější hotel, v jakém jsme kdy bydleli. Nejvíce je to poznat asi na klientele – žádné mladé dvojice, spíše starší lidé, odpočívající u bazénu a bohaté indické rodiny s dětmi. Z cizinců zaregistrujeme hlavně Angličany (Skoty, Iry), Švédy a Rusy. Dále sem jezdí i turisté z Číny a Japonska, ale tato sezóna je podle personálu hotelu na cizince hodně slabá, kvůli útokům v Mumbaji. I v restauracích na pláži se dozvídáme, že nemají žádné kšefty, protože letos jsou tu zejména Indové – a ti využívají výhodné předplacené „balíčky“, takže se stravují výhradně v hotelích.
Na uvítanou dostáváme drink – čerstvou ovocnou šťávu – je moc dobrá. Pak si hodíme věci do pokoje s výhledem na moře a letíme na pláž. Je asi pět hodin odpoledne, sluníčko už není agresivní a voda je příjemně teplá. Musím přiznat, že po několika měsících v Indii jsem ani náhodou nečekala takhle čistou a upravenou pláž. Byla jsem vlastně připravená na nějaké ty odpadky a hodlala je velkoryse tolerovat – a ono nic, čisto! Pár psíků odpočívá ve stínu lehátek nebo kamenů, ožívají až v noci. Létá tu spousta krkavců, občas po nich některý pes vystartuje.
Zaplaveme si, chvíli zevlujeme po pláži a pak se jdeme do hotelu zkulturnit na večerní procházku. Vydáváme se stezkou podél pláže, přelézáme kameny, kořeny stromů, já u toho dost hudruji, protože špatně vidím (nejen kvůli oční vadě, už je tma…), jsem nemehlo a cítím, že se každou chvíli rozplácnu a odřu si kolena. Ondra jde přede mnou a trpělivě poslouchá mé brblání. Pak ucítím v dlani vlhký čenich a vyjeknu. Za mnou jde hafan – chce se kamarádit a rozhodně nás nechce nechat na pokoji. Slézáme z kamenů do písku na pláž – a málem zakopneme o další psiska. Je jich tu plno, někteří se jen tak potloukají, jiní spí stočení do klubíčka. Protože je tma, bojíme se, abychom na některého z nich nešlápli a lezeme zpátky na cestu.
Personál prázdné restaurace nás nabádá, abychom šli dovnitř a dali si večeři. Prodavači prázdných krámků podél hlavní cesty nás také lákají dovnitř. Nemají moc zákazníků. Všem slibujeme, že „zítra“ určitě přijdeme něco koupit, ale zatím si jen monitorujeme terén a okukujeme zboží. Samozřejmě, že je to tady pro nás levné, oni to vědí, ale copak je můžeme všechny spasit? Vždyť máme jen jeden kufr – a co bychom pak se všemi těmi cetkami dělali? Navečeřet se jdeme k našemu hotelu, je tu příjemné posezení u bazénu. Jako předkrm si dáváme česnekový chléb se sýrem, pak kuřecí šašlik a vegetariánský „sizzler“, což je spousta grilované zeleniny a nějaký zeleninový karbanátek, vše servírované na kovovém rozžhaveném tácu, aby to nevychladlo. Když nám donesou jídlo, vše se ponoří do tmy. Opět výpadek elektřiny. Čekáme a čekáme, potmě se moc jíst nedá a měsíc se fláká za mrakem. Ale stejně je to romantika – poslouchat šumění moře, sledovat černé siluety palem všude okolo… Na další den plánujeme procházku ke zdejšímu majáku a koupání, pak podnikneme nějakou celodenní výpravu.
Jitka Rozová
Kterak jsem se v charitě najedla, pomazlila a vyhrála
Budeme z Indie pomalu odjíždět a já musím přiznat, že jsem tady konečně šťastná. A že se mi bude stýskat. Moc stýskat. Děti v projektu Sunshine mi dávají najevo, jak moc mě mají rády, jak k nim patřím. Naučila jsem je spoustu nových her a možná jsme si všichni společně i zlepšili angličtinu. Každopádně jsme si na sebe zvykli.
Jitka Rozová
Indická nemocnice. Tři dny a dost?
Znáte snad lepší místo, kde si přečíst Havlíkův Transit? „Nepustím vás ani domů, natož do Thajska. Necháme si vás v nemocnici 24 hodin, abychom doplnili tekutiny a odebrali vzorky.“ Thajsko mě mrzí, strašně jsme se tam těšili, ale zároveň přišla úleva, že se o nás postarají a nezkolabujeme někde na cestách.
Jitka Rozová
Piče, piče, piče!
Jak mě překvapují indické děti. Už tři týdny chodím za dětmi do Sunshine projektu. Je to v podstatě denní centrum pro chudé děti ve čtvrti Saidulajab v Dillí. Jejich rodiče nemají na to, aby je poslali do školy a zajistili jim tak lepší budoucnost.
Jitka Rozová
Škola je přece zadarmo, tak proč tam své děti nepošlou?
Jak ve skutečnosti vypadá bezplatné školství v Indii? A pomáhá charita Indii nebo nepomáhá? Tento článek je mimo jiné i mou odpovědí zdejší blogerce, paní Soně Diartové. Je to příběh o dětech z ulice a jednom chlapíkovi s velkým srdcem.
Jitka Rozová
Pravidla sousedského soužití po indicku
„Prosíme, nezamykejte ve svém bytě služku, hospodyni ani domácího mazlíčka, pokud odjíždíte pryč.“
Jitka Rozová
Na pohřbu v Nepálu
Místo chladné obřadní síně sluncem rozpálené gháty. Místo posvátného ticha dětský smích. Vznešenou hudbu nahrazuje cinkání činelků. Pozůstalí nejsou oblečeni do černých šatů a mrtvý není ukryt v dřevěné rakvi. Je to snad špatně? Ne, je to... jinak.
Jitka Rozová
Džob, na který v Čechách nenarazíte
Chtěla jsem napsat „lukrativní džob“, ale v souvislosti s nimi slovo „lukrativní“ znělo jaksi nepatřičně. Jasně, namítnete, že i s tím „džobem“ jsem to trochu přehnala. Že jsem měla psát o poslání a bezmezné oddanosti víře.
Jitka Rozová
Pocta nosorožcům
Sedmý den v Nepálu byl ve znamení nosorožce, ale také pekelné cesty autobusem, která se z původních pěti hodin protáhla na sedm.
Jitka Rozová
Mokrej slon lepší než suchej
Nevím, jestli „lepší“ je to správné slovo, ale rozhodně příjemnější - na dotek. Namočená sloní kůže totiž není tak tvrdá a ani ty štětiny tolik nepíchají. Víte, co je canisterapie? Léčebné využití kontaktu se psem. Psí tělo funguje spolehlivě, to mám vyzkoušené z domova. Přitisknout se k chlupatému kamarádovi nejen uklidňuje, ale nabíjí energií. Vybrečet se do psího kožichu je úlevné. A teď si představte, že místo psa máte najednou „v náručí“ slona! Zajímalo by mě, jestli už někoho napadlo, začít využívat slony kromě tahání těžkých břemen i k terapiím. Fyzický kontakt se slonem (a ještě k tomu ve vodě) – to je balada!
Jitka Rozová
Namasté, nepálská vesničko!
Nechtělo se mi odjet. Opravdu ne. Z téhle vesničky, kde panuje naprostá harmonie v soužití lidí se zvířaty a přírodou. Kde si musíte nadojit mléko k snídani a rýže, co budete mít k obědu, je z políčka za chalupou. Kde se na hliněném dvorku batolí děti společně s ostatními mláďaty a na všechno je dost času.
Jitka Rozová
Houpačky z bambusu a blahopřání izraelským novomanželům
Třetí den v Nepálu. Myslím na dědu Bóžu, má zrovna svátek. Tomu by se tady náramně líbilo! Jestlipak ty houpačky staví místním dětem taky jejich dědové? Asi těžko, letí mi při pohledu na vetché staroušky hlavou. Zkouším odhadnout jejich věk, ale je to hrozně těžké. Jsou tak drobní a svraštělí – a přitom jim může být třeba ....šedesát? Holt život v horách a skromné podmínky si vybraly svou daň. Zatímco můj děda váží přes sedmdesát kilo, tihle tady mají sotva padesát.
Jitka Rozová
Nepálci: jsme jiní než Indové!
Chtějí se lišit od Indů. Čas mají posunutý o patnáct minut dopředu než oni. Jsou celkově chudší, zato však vstřícnější, srdečnější, pohostinnější...nebo to alespoň chtějí slyšet. Pokud chcete vědět, kolik hodin je právě v Indii, přidejte k českému času +3:30 (letní). Pokud chcete znát čas v Nepálu, přidejte +3:45. Co na tom, že z Dillí do Káthmándú trvá let pouze slabou hodinku... Nepálci se zkrátka chtějí lišit.
Jitka Rozová
Dvojčata po Malajsku - stálo nám to za to?
Ptáte se, co mám přesně na mysli? Inu, tu přeorganizovanou desetiminutovou procházku po „nebeském“ mostě. A jestli vlastně stála za celé to martyrium okolo vstupenek . Každý (no, skoro každý), komu se svěříte s návštěvou Kuala Lumpur, na vás vybafne: „Mrakodrapy! Petronas Towers! Tam musíte!“. Je to zkrátka nejvyšší malajská atrakce (a s výškou 452m i pátá nejvyšší na světě), to se musí nechat.
Jitka Rozová
Ne, Langkawi není jen pro snoby…
Dánka Diana, kterou jsme potkali v národním parku BAKO, když už se její měsíční cestování po Malajsii chýlilo ke konci, nás od pobytu na Langkawi zrazovala. Že prý je tam dost turistů a špinavé moře. Osobně tam ale nebyla. Doporučovala nám Perhentian islands, jenže my už měli koupené letenky a rezervovaný hotel. A vůbec, našim známým se na Langkawi líbilo, tak proč si kazit první dojem, že?
Jitka Rozová
Čekání na orangutána
Byl to nejsilnější zážitek z celé naší malajské dovolené. Možná i díky prožité nejistotě, jestli přijdou nebo nepřijdou, uvidíme je nebo neuvidíme...a jací budou?
Jitka Rozová
Důvěřuj, ale prověřuj a v Indii si to raději udělej sám!
Kdybych tenhle článek začala zvoláním „Indové jsou totálně neschopní!“, karma by mi vyletěla až do aleluja a v diskusi by se vyrojily desítky různorodých příspěvků. Ale protože si nemyslím, že všichni Indové jsou neschopní, a protože paušalizovat se nemá, vystačím si s celkem jednoduchým konstatováním, že přílišná důvěra se v Indii opravdu nevyplácí.
Jitka Rozová
Když vám opice sežerou snídani, může se z toho vyklubat fajn den
Vstávat na dovolené dobrovolně před šestou ranní je sebevražda. My se překonali a v 5:55 skutečně vyskočili rovnýma nohama z postele. Před sedmou jsme už měli být na zdejším autobusovém nádraží. V informacích pro turisty jsme se dozvěděli, že autobus do národního parku BAKO odjíždí z Kuchingu jednou za hodinu, ale přesný čas stanoven není, natož nějaký jízdní řád. „Prostě buďte v sedm na autobusáku. První autobus z Kuchingu odjíždí tak nějak po sedmé.“
Jitka Rozová
Kočičí město na Borneu
Kuching. V malajštině to znamená kočka. Název města ale může rovněž pocházet z indického „Cochin“ – přístav nebo z čínských slov „Ku“ - starý a „Ching“ – pramen. Ať tak či onak, turisty oblíbená varianta je rozhodně ta první. V průvodcích se o Kuchingu dočtete jako o městě koček. Můžete navštívit kočičí muzeum a vyfotit se s kočičími sochami všech velikostí. Jen těch živých koček tady moc nepotkáte.
Jitka Rozová
Dámy, za tohle byste Indii zbožňovaly
Ženská krása výhradně v mužských rukách. Píši tenhle článek a ještě mám víčka přivřená rozkoší.... Nedivte se, právě jsem se vrátila z kadeřnictví.
Jitka Rozová
Nepokradeš! Ani v Indii ne.
Na mě si po dnešku dají Indové pozor. Alespoň to nebudu jenom já, kdo si neustále hlídá tašku, smlouvá přemrštěné ceny a vůbec má oči na stopkách.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 44
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2565x